Scéna.cz 

Pavel Nečas: Když herectví znamená práci a výdrž

Smrt Pavla Nečase (*5. 3. 1966 - †31. 12. 2025) má zvláštní ticho. Ne proto, že by byl hercem velkých gest, ale proto, že patřil k těm, jejichž nepřítomnost se projeví až tehdy, když má někdo přijít na jeviště – a nepřijde. Byl o půl roku starší než já. Stejný ročník. Stejná generace. Generace, která se učila přežít dřív, než se naučila mluvit o kariéře.

Pavel Nečas byl hercem práce. Ne hercem dojmu, ne hercem mediálního obrazu. Hrál dlouhodobě, vytrvale, bez nároku na pozornost. A právě proto byl pro diváky jistotou a pro kolegy partnerem, na kterého se dalo spolehnout. Jeho herectví nebylo okázalé, ale přesné. Nešlo po efektu, ale po pravdě. Takové herectví dnes není hlučné – a o to víc chybí.
O Pavlu Nečasovi se dnes objevují zkratky a zjednodušení. Jedna z nich tvrdí, že se měl vyhnout vojně. Je to nepřesné a nespravedlivé. Pavel na vojně byl. Mluvil o ní otevřeně, bez pózy a bez nostalgie. V rozhovoru, který jsme spolu vedli před deseti lety, to řekl jasně: „Dva roky před revolucí. Sedm set třicet dní v Žatci na letišti. Dodnes mě to štve.“ Žádná legenda, žádné hrdinství. Jen zkušenost generace, která byla na čas vytržena z vlastní dráhy.

Vojna nebyla romantika. Byla to ztráta času, energie a svobody. Ale zároveň tvrdý filtr charakteru. A Pavel jím prošel. Učil se tam mlčet, vydržet, dělat svou práci i v absurditě. To, že jsme si tenhle průnik uvědomili až zpětně, je příznačné. Na vojně člověk často netuší, kým je – ani kým se jednou stane. To pochopí až mnohem později. A právě tahle zkušenost pomáhá pochopit, proč Pavel nikdy nemluvil o kariéře, ale vždycky jen o práci.

Jeho herecká cesta vedla přes Olomouc, Uherské Hradiště a Ostravu. Místa, která se někdy berou jako přestupní stanice, ale ve skutečnosti jsou školou. Tvrdou, poctivou, formující. Sám to pojmenoval bez iluzí: „Holá skutečnost je, když se nechytnete, je to drsné. Nic jiného neumíte.“ Ta věta je svědectvím profese, která nežije z jistot. Pavel věděl, co znamenají hubená léta, i co obnáší vytrvat, když se nedaří.

Od roku 1998 do roku 2015 byl spojen s Divadlem Na Fidlovačce. Sedmnáct let na jedné scéně není stagnace. Je to rozhodnutí a závazek – ke kolektivu, k divákům, k řemeslu. Vytvořil zde řadu výrazných rolí, které si diváci pamatují právě proto, že nebyly okázalé. Byl součástí inscenací, které stály na herecké souhře a důvěře. Sám to vystihl prostě: „Na Fidlovačce mám hodně kamarádů. To už máte opravdový citový vztah k divadlu.“

S nadhledem mluvil i o generačním přerodu. O tom, že role princů ho minuly a že začal hrát staré pány. Bez hořkosti, bez stížností. „Jak mám holou hlavu, vypadám pořád stejně,“ říkal se smíchem. Humor jako obrana proti laciné sebelítosti. Důstojnost, která se nevnucuje, ale je cítit.

Vedle divadla zanechal stopu i ve filmu a televizi. Diváci si jej mohou vybavit z filmů a seriálů, kde často ztvárňoval civilní, charakterní postavy – například ze seriálů Ordinace v růžové zahradě 2, Vinaři či ZOO nebo z filmů 3Bobule, Střídavka a Příběh kmotra. Nikdy neokupoval obrazovku. Ale když se objevil, byl zapamatovatelný. Právě proto, že nepředváděl herectví – on ho žil.

Zůstává po něm práce. Paměť kolegů. Role, které fungovaly, protože nebyly postavené na efektu. Během své kariéry vytvořil více než 105 divadelních rolí – od muzikálových titulů, jako byly Na skle malované či Balada pro banditu, přes činoherní klasiku typu Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Jacobowski a plukovník až po komediální polohy v inscenacích, jako byla Eva tropí hlouposti. Zůstává typ herce, který dnes mizí – ne proto, že by nebyl talent, ale proto, že systém takové osobnosti neumí ocenit. Divadlo však nestojí na hvězdách. Stojí na lidech, kteří přijdou, odvedou svou práci a nečekají potlesk navíc.

Smrt Pavla Nečase je osobně bolestná i generačně výmluvná. Připomíná, že odcházejí herci, kteří prošli absurditou vojny, regionálním divadlem i poctivou dřinou bez zkratek. Odcházejí tiše. A právě to ticho po nich je někdy výmluvnější než dlouhý potlesk.